Povídky na jeden zátah - Píseň dívky z Havraspáru

Na úsvitu dějin magických,
když po Zemi chodilo jen pár toho druhu,
rozhodli se mocnosti
dodat jim překouzlenou vzpruhu.

Nejprve sladké panny mořské
roztočily ve vodě vír
a kdo jiný vzešel z něj
než statečný Nebelvír.

A lidé tehdy žijící,
jejichž činy přehlížet nelze,
vdechli na hradě Mrzimor
život krásné a pilné Helze.

Pak přízraky temných močálů
shlukly se v jedné z cel
a v jejich lůně zrozen byl
ctižádostivý Zmijozel.

Nakonec toho procesí
rozervalo se nebe
a bohové, drahá Roweno
vytvořili tebe.

Krásu, důvtip a inteligenci
za závojem tmavých vlasů
a jemnou náklonnost pro toho,
kdo naslouchal tvému hlasu.

To vše do tebe ukryli
a nechali tě žít
na hradě zvaném Havraspár,
kdes měla najít klid.

Nakonec ukovali diadém
jenž důvtipu více dává,
však zkázu tomu přináší,
kdo o něj příliš žádá.

Pro tebe jen ho stvořili
a chránit ti ho dali,
snad i proto, že nikdo víc
nevěděl si s ním rady.

Měla jsi tři přátele
a z nich Helgu především,
žili jste jen tak – pro sebe
a vznášeli jste se nade vším.

A pak – byli jste stále mladí
a rozhodli jste spolu,
založit mocnou a váženou
pro mladé mágy školu.

Zbudovali jste velký hrad
a k tomu – jsem si jistá,
vynasnažil jste se každý
stvořit magická místa.

O Tajemné komnatě se dobře ví,
že některému z vás náleží víc,
však o jiných místech kouzelných
neví se skutečně zhola nic.

Například Komnata nejvyšší potřeby,
kdo z vás stvořil ji?
Snad nemohl to být nikdo jiný
než jsi moudrá Roweno ty.

Pak žáky jste přijímat začali
a třídit je podle kvalit svých
a já jsem hrdá především na to,
že patřím do tvé koleje důvtipných a chápavých.

A tak šel život klidně dál
a vaše pouta byla značná,
náhle se však nad Bradavicemi začala
stahovat temná mračna.

Zčistajasna přišli hádky
a hrozby vašeho pádu,
však jaký jiný konec mohl mít
váš boj o nadvládu.

Teď kletby vzduchem létaly
a pouta přátelství se přetrhala,
však žehnejme ti Roweno,
že sis hlavu zachovala.

Ty jediná ze čtyř soků
byla sis vědoma skutečnosti,
že boj mezi čtyřmi živly
přinese jen smrt, zmatek a nejasnosti.

A potom přišla jedna chvíle
a možná že příliš brzy,
kdy z očí tvých krásných ztemnělých
padaly černé slzy.

To Zmijozel zmizel z Bradavic
a spor byl tím pádem vyřešen,
nikdo si však nebyl jist,
zda je zvítězil či byl poražen.

Ovšem během těch krutých bojů věčných,
kdy se milující bratři div nepobili,
stala se velmi zvláštní věc,
že se Zmijozel a Havraspár spřátelili.

A i když po odchodu svého vůdce
kolej čistokrevných zůstala sama,
mohlo být vždy spolehnutí,
že za nimi Rowena stála.

Helga s Godrikem si však nebyli jisti,
zda je toto spojení správně,
vždyť podle nich ty dvě koleje
měli nejblíže k temné straně.

Naštěstí dřív než udělali chybu
přišel zásah osudu sám,
Rowena se stala matkou
a tak byl další běh událostí dán.

Kdo byl otcem malé Heleny?
Po tom ti dva nepátrali.
Možná čistě z nezájmu,
možná, že se odpovědi báli.

Vždyť v době kdy byla počata
trvaly ty dlouhé spory,
strany se denně měnily
a vzpomínky na to dodnes bolí.

Vzniklo tam přátelství jediné,
jak bylo řečeno dříve,
nebezpečné a podivné
a přesto pevné a silné.

A tak Helena rostla do krásy
a dala nový rozměr Havraspáru,
však Rowena nebyla si jista
řešením nedávného sváru.

Tak vzala starý černý klobouk
a jak již někdo tuší,
dala mu schopnost prazvláštní
přečíst každému člověku duši.

Nyní to byl Moudrý klobouk,
kdo řadil žáky do kolejí,
ty se ovšem odcizily,
i když pravý důvod známý není.

Tak Rowena prokázala opět
důvtip svůj a moc,
diadém jí zdobil hlavu
a zářil noc co noc.

Helena měla téměř vše,
šla však dál ve stínu svojí matky
a mnohokrát přemýšlela o tom,
jak může být její důvtip sladký.

Chtěla být vážená a chtěla být víc
než Rowena kdy byla,
ukradla matce diadém
a spolu s ním se skryla.

Rowenu zrada ranila,
však rozhodla se skrýt
tu dávnou pravdu děsivou
a novou cestou jít.

Roky šli dál
a bolest s nimi
a spolu s roky
přicházeli stíny.

Rowena stárla, i když neztrácela
moudrost svou a čest,
vždyť ona se v životě dokázala
téměř dotknout hvězd.

Však na smrtelné posteli
zastesklo se jí po dceři i přes její krutou zradu
a vyslala muže, který ji miloval,
aby ji přivedl zpět do Havraspáru.

A tak ten mladík výbušný
konečně na cestách svých
našel krásnou Helenu
v lesích Albánských.

Strážila tam diadém
skrytý v kmeni stromu,
ovšem ani v nejmenším
se nechtěla vrátit domů.

A náhle se v tom mladém muži
cosi strašlivě zvrtlo,
ve vzteku dýku vytasil
a proťal Heleně hrdlo.

Zděšen svým skutkem odporným
k jediné ženě milé,
sám na místě probodl
svoje srdce zjihlé.

Oba se z žalu a lítosti,
jak jen velká býti může,
vrátili zpět do Bradavic
v podobě otisků duše.

Šedá dáma z Havraspáru
s jizvou na krku bělostném
se vzpomínkou na diadém,
který zůstal nedotčen.

A ve Zmijozelu Krvavý baron
protivící se svítání,
v obleku potřísněném krví
a s okovy na důkaz pokání.

A v Havraspárské místnosti
zůstává dodnes po straně
socha moudré Roweny
s diadémem na hlavě.